Michal Husák je v současné době šéfredaktorem hudebního měsíčníku Rock & All, v minulosti působil mimo jiné i v časopisech Big Beng! a Rock & Pop. Na televizní obrazovce byl spjatý se stanicí TV Óčko, konkrétně měl na starosti pořady Madhouse a Smršť. Rovněž pak připravoval na ČT2 vložený blok Metal v rámci klipového proudu Velká noční hudba navazující na Noc s Andělem. Od roku 2003 je garantem žánrové sekce Hard & Heavy v rámci Akademie populární hudby, která udílí hudební ceny Anděl.
Jaké byly tvé začátky s žurnalistikou, toužil jsi se už odmalička stát hudebním publicistou?
Dá se říct, že téměř odmalička jsem tíhnul k psaní, ve fázi hledání jsem se chvíli točil v kruhu nejapně humoristických pokusů, zájem o hudbu přišel později, ale pak už to šlo v podstatě rychle. Během svých středoškolských let jsem se infiltroval do redakce časopisu Big Beng!, letos to bude shodou okolností právě 20 let, a protože mě to naprosto strhlo, další aktivity začaly přirozeně navazovat a přibývat.
Dokážeš vyjmenovat všechna tištěná a internetová média, do kterých jsi v minulosti psal? Kam přispíváš v současnosti?
Dokázal bych to, protože před pár lety to po mně už někdo chtěl a nyní tak stačilo nahlédnout do poznámek… Ale myslím, že nemá cenu se v tom až tolik pitvat do detailů. Ve zkratce – v rámci časopisové scény byl pro mě formativní zmiňovaný Big Beng!, poté následovalo nějakých 12 let v Rock & Popu, a v současnosti se ze všech sil snažíme pokračovat v tom nejlepším z jeho tradic pod vlajkou Rock & All. Samozřejmě nemůžu nezmínit TV Óčko, ale taky ve své době vcelku skloňovaný blok tvrdší muziky v rámci Noci s Andělem na ČT. Spíše symbolicky, ale moc rád jsem se v různých etapách mihnul mj. na serverech Freemusic, iDnes nebo The Aardvark, v magazínech Stereo & Video, Spark, Muzikus… A sice jen po kapkách, ale zato už více než dekádu přispívám do časopisu Pařát, což je takový skoro až nadpřírodní úkaz našeho metalového undergroundu. (smích)
Co všechno obnáší pozice šéfredaktora v časopisu Rock & All?
Má pozice v redakci Rock & All je poměrně specifická. Kromě obligátní koordinace obsahu mám totiž už z dřívějška na starost taky vizuální podobu časopisu. Takže je to velice spletitá soustava drobných nitek, které se sbíhají do celkového obrazu – počínaje povšechným sledováním dění na scéně přes konzultace s autory ohledně náplně jednotlivých článků a rubrik až po ladění co nejvyváženější finální podoby každého čísla.
V červenci bude mít roční výročí, je v plánu nějaké speciální vydání?
Na první výročí se samozřejmě těšíme, zajímavých věcí je kolem Rock & All na spadnutí hned několik, ovšem nemusí se to vázat nějak sveřepě přímo k výročí – které ostatně vychází na pokročilé letní týdny, což je trochu ospalé období. Je třeba zdůraznit, že navzdory našemu „podhoubí“ z dřívějších let jsme stále ve fázi intenzivního rozjezdu, protože start nového titulu, a v dnešní době a situaci na trhu s tiskovinami obzvlášť, je velmi komplexní operace. Řada zasvěcených je už delší dobu přesvědčená o úpadku tištěných médií, což je ještě závažnější téma v poměrech našeho malého trhu a v úzkém zaměření na hudební scénu. Naším cílem je však dokázat, že tradičně stavěný rockový magazín typu Rock & All stále má, samozřejmě v synergii s do budoucna čím dál silnějšími digitálními formáty, své místo na slunci. Ukazuje se, že navzdory trendu čím dál nepřehlednějšího přívalu zkratkovitých informací má pořád svou cenu vyvážený přístup, jenž vedle důrazu na zábavnou přímočarost nachází prostor i pro delší texty, které se nebojí hlubších souvislostí.
Rock & All vznikl po odchodu značné části redakce časopisu Rock & Popu kvůli dlouhotrvajícím sporům s vydavatelstvím. Jak jsi tuto situaci vnímal? Nemrzí tě odchod z měsíčníku Rock & Pop, který vychází již od roku 1990?
Upřímně řečeno jsem celkově možná až příliš nostalgicky založený. Ale jsou situace, kdy se všechno odehraje v takovém spádu, vlastně nevyhnutelně a za takových okolností, že není prostor příliš se dojímat. Na celé té kauze mě samozřejmě mrzí spousta věcí, ale za poslední dobu se toho děje tolik, že mi to připadá, jako by celé ty loňské události proběhly už hrozně dávno.
Jak docílí hudební publicista objektivity ve svých článcích, i když třeba píše o umělci, ke kterému má určitý citový vztah? Bylo pro tebe osobně těžké zůstat v takové situaci nezaujatý?
Nad tím se jistě zamýšlí každý po svém a bude nejspíš dost individuální, jak moc je pro koho ta otázka choulostivá. Objektivní a vyvážená musí být zpráva, u většiny hudebně publicistických žánrů a útvarů však najdeme důležitější hlediska, než je zrovna objektivita v “suchém” smyslu slova. Recenze na desku naštěstí není směrnice pro provoz jaderné elektrárny a je třeba brát to pořád trochu jako hru. Vyvarovat se tendenčních a účelových závěrů je samozřejmě etický problém každého autora. Kdo by sklouzl k nepodloženému protekčnímu vychvalování, vyřizování účtů, osobnímu exhibování, kdo by se nechal ovlivnit nějakou motivací v rozporu s upřímným názorem, anebo naopak vlastní pocity v zavádějící míře protlačoval na úkor širších souvislostí, třeba i z důvodu neznalosti nebo naopak přílišného lpění na zažitých stereotypech, ten v důsledku nejvíc uškodí sám sobě.
Jaké to je se po letech ohlížet za svými články?
Asi jen málokdo ale může tvrdit, že by své názory v recenzích s větším odstupem času tu a tam nezrevidoval. Rozhodně bych našel pár výroků i celých recenzí, které bych zpětně alespoň lépe formuloval. Ale co se týče nějaké vyložené zaujatosti, snad můžu mít poměrně klidné svědomí. Když se ptáš na kapely, které vnímám na poněkud přátelštější bázi, postupem času jsem si uvědomil, že jsem na ně paradoxně snad až zbytečně přísný…
Jsi spoluautorem knižní publikace Yeah! 1990-2000 mapující rockovou scénu 90. let, neplánuješ vydání nějaké nové knížky? Je o naučnou literaturu o hudbě vůbec zájem?
Nejsem vydavatel knih o hudbě, takže nemůžu soudit, jaký je obecně zájem. Ale soudě podle toho, kolik takových knížek u nás vychází, asi jejich vydávání smysl pořád má. Byť za cenu toho, že některým titulům by prospěla podstatně důkladnější řemeslná péče a už vůbec bych si všemu, co vychází, nedovolil přiřknout nálepku naučná…
Tak čím tedy pro tebe je?
Yeah! 1990-2000, neboli shrnutí rockového dění v oné dekádě, byla skvělá zkušenost. Jarda Špulák, který tehdy celý koncept vymyslel a posléze mě přizval ke spolupráci, někdy v roce 2009 decentně otevřel téma, jestli se nepokusíme o pokračování. V principu by mě to těšilo, ale myslím, že v dnešní (mediálně podstatně odlišné) době už by takový typ publikace trochu postrádal smysl.
Žádnou knížku aktuálně nechystám a musím přiznat, že je to po hodně dlouhé době moment, kdy jsem si díky tvé otázce vzpomněl na své někdejší „spisovatelské“ sny. Možná je škoda, že jsem na tuhle vlnu nestihl naskočit v dobách naivního mládí, ale uvidíme, mám to pořád v sobě a ničeho se do budoucna nezříkám.
Rovněž jsi působil v hudební TV Óčko, kde jsi vedl metalový pořad Madhouse, po jeho ukončení jsi pak ještě zůstal dramaturgem klipového bloku Smršť, ten už se však také bohužel nevysílá. Co vedlo k tvému odchodu z Óčka? Co říkáš na pořady Drive a Over Drive, které se věnují tvrdší muzice na Óčku v současné době?
Madhouse vydržel na obrazovce prakticky nepřetržitě (s mikroskopickými pauzami k nadechnutí) necelých devět let a to je na pořad tohoto typu úctyhodná porce. Za šanci, být od jeho druhé sezóny u toho, zůstanu už napořád vděčný. Důvody konce byly pochopitelně finanční, Óčko procházelo odjakživa různými transformačními fázemi a v roce 2010 padlo rozhodnutí odstavit kompletní sadu tehdy vyráběných žánrově zaměřených magazínů. Ostatně šlo jen o jeden z dílčích kroků v rámci širších proměn celé stanice. Smršť byla od začátku takový přílepek k Madhousu a pokud si dobře vzpomínám, přežila jej o rok. Když skončilo i toto symbolické spojení (a přiznám se, že tady zazněla moje sentimentální strunka naplno) s Óčkem jsem víceméně ztratil kontakt. Stačilo mi obecně tušit, že se snaží najít vlastní tvář a ekonomický smysl stále adresnější profilací na mladší publikum. Je to legitimní boj a patří k němu důraz na „stajlovou“ tematiku i kratší, údernější formáty pořadů. O tom se mluvilo už i za našich starých dobrých časů (smích) a nemám potřebu to kritizovat. Jak se teď dívám na ukázky na webu, Drive do toho koncepčně naprosto zapadá, stejně jako výběr hudby, která v něm zní… Znovu můžu jen s potěšením zavzpomínat na ten obrovský dar v podobě tvůrčí svobody a vzájemné důvěry, kdy jsem měl prakticky sám pro sebe (tedy vedle role „ksichtu na obrazovce“ zároveň v pozici dramaturga, scénáristy a později vlastně i režiséra) týden co týden k dispozici 50 minut stopáže Madhousu a 50 minut Smrště. Tam se vešlo obrovské penzum hudby, často i velmi okrajové a ovšemže taky v rámci tvrdších žánrů orientované velmi zeširoka. Dělal jsem to co nejpestřejší, s vydatnou podporou pro domácí kapely často i dosti obskurního ražení – takže není divu, že bylo nakonec trochu problematické, aby si pořad udržel opravdu stabilní a široké publikum. Ale všechno na světě má zkrátka svoje plusy a minusy…
Jak hodnotíš situaci ohledně hudebních televizí v naší republice obecně? Chybí ti tu nějaká? A co říkáš na stanice TV Rebel a Slušnej Kanál TV, které cílí na tvrdou hudbu?
Pro fanouška je v principu jistě lepší než nic, když si může něco naladit, nebo si dokonce vybírat. U obou zmíněných televizí navíc hraje důležitou roli ucelený rockový profil – zatímco u Madhousu v minulosti mnozí říkali, že jim kvůli hodině, respektive dvěma hodinám týdně nestojí za to Óčko sledovat… Osobně jsem nikdy neměl čas souvisle poslouchat ani rádio, takže nemám přehled o jejich náplni, abych mohl nějak obšírně hodnotit. Nicméně ani zde nelze ignorovat kontext, žijeme v době YouTube a nespočtu dalších webových služeb, což vnáší do celého snažení hudebních televizí podobné a snad ještě závažnější otázky po smyslu jako v případě papírových periodik. Že si to na povolaných místech dobře uvědomují, dokládá i fatální proměna formátu, jakou prošla během své existence například MTV.
Pokud se ptáš na mé sympatie, rád bych zmínil DIY webový pořad Reactor, který v některých aspektech navázal na Madhouse a nedávno se po odmlce vrátil „na obrazovky“ v inovované podobě.
Jsi rovněž garantem žánrové kategorie Hard & Heavy Akademie populární hudby, která uděluje hudební ceny Anděl. Co to obnáší za povinnosti? A jak vnímáš české výroční rockové ceny Břitva, kde ses v roce 2011 v rámci ankety Osobnost scény umístil na pátém místě?
Žánrové kategorie Andělů jsou postavené na názoru publicistů, kteří se právě o tu konkrétní hudební oblast aktivně zajímají. Každá kategorie má svého garanta, který má na starost výběr kolektivu hlasujících (jedná se cca o 20-25 lidí napříč scénou), jejich oslovení a následné zpracování výsledků. Přes zdánlivě oficiálnější ráz celé ankety jde v jádru o veskrze „nezávislé“ hlasování, což ostatně ilustruje skutečnost, že výsledky Hard & Heavy Anděla se dlouhodobě poměrně úspěšně potkávají právě s hlavní kategorií Břitvy, kde je spektrum hlasujících pestřejší, ale nikoliv diametrálně odlišné a značně se prolíná. Břitva je mi rozhodně sympatická a svými tipy jsem přispěl do všech ročníků.
Dá se podle tebe v současnosti hudební publicistikou uživit? Máš nějaké rady pro ty, kdo by se chtěli touhle cestou vydat?
Jak praví klasik, možné je vlastně téměř cokoliv. Chceš se stát hráčem z první lajny v NHL? Nedovolil bych si tvrdit, že to nejde – řadu takových už jsme tu přece měli. Dostat se do situace, že jsi hudební publicista takříkajíc na plný úvazek, vyžaduje dost možná podobnou vytrvalost, štěstí, a nakonec i nějaké ty osobní předpoklady. A když to dokážeš, pořád ještě musíš řešit, co to konkrétně v tomhle případě znamená uživit se. V rovině odměny totiž ta paralela s hokejistou NHL nefunguje ani trochu. Základní rada je jedna: nepředstavovat si na začátku, že psaní o hudbě bude nějaká pohodlná forma obživy. Je to samozřejmě branže, která dokáže přinést hodně zábavy, nebyla náhoda, že jsem v jedné z předchozích odpovědí použil slovo hra. Ale pokud se do toho dáš, je potřeba dělat to pro radost a z upřímného zájmu. A dál se uvidí.